Protože je listopad, chystám se na každoroční cestu do Liverpoolu na fotbal. Sehnat lístek je skoro nemožné, takže se každý rok v červnu účastním on-line rvačky o těch pár, co jsou k mání, naštěstí většinou úspěšně. A vždycky, když tam jedu, myslím pořád dokola na jednu věc. Na to, jak se vlastně u nás máme dobře, ale nevíme o tom. Na to, jak nadáváme a kritizujeme všechno vlastní a nesmyslně a nekriticky obdivujeme ty ostatní. Jó v … (libovolnou zemi si dosaďte sami), tam je to mnohem lepší. A proč mě napadla zrovna tahle souvislost s fotbalem a co to má společného s naší nemocnicí, to se vám pokusím vysvětlit. A i když vás fotbal nezajímá, což nechápu, tak to stejně bude srozumitelné, nebojte. Má to totiž mnohem širší souvislosti.
Liverpool FC má nádherný stadion. Architektonicky to není žádný div světa, ale má neskutečného ducha a vevnitř úžasnou atmosféru, to se vůbec nedá popsat. Ale když popojdete o dvě ulice dál, vypadá to tam takhle:
Strašný, taková čtvrť jako mezi Palmovkou a Balabenkou, jestli to tam znáte. Jdete pěšky ze stadionu do centra, což je asi 45 minut, a po cestě špína, odpadky, zaplivané hospody, nic moc. Ale když se bavíte s místními, jsou hrozně fajn. Příjemní, ochotní, optimističtí. A o svém městě mluví hezky, jojo, jsou tady problémy, samozřejmě, ale celkově je to tady super. A tenhle postoj já mám strašně rád. Nelakovat si věci narůžovo, ale taky pořád na všechno nenadávat. Ve finále, když se nad tím člověk zamyslí, tak vlastně ten nadávající člověk nestojí někde mimo čas a prostor, ale je součástí celkové atmosféry toho místa. Takže když bude každý člověk nadávat, vytvoří všichni dohromady místo s blbou náladou. Anebo taky naopak, jako třeba zrovna v tom Liverpoolu.
A ještě jeden cestovatelský zážitek z nedávna, s podobnou pointou, i když trošku jinak. Dolomity, přelom září a října. Poslední šance jít na túry, než začne být brzy tma, hodně pršet nebo sněžit. Přijedete tam mimo sezónu, nula turistů, takže ve vesnicích vidíte reálný život místních lidí, ne personál v hotelu nebo na sjezdovce. A je teda potřeba říct, že ten každodenní život je hodně drsný. Většina obchodů a hospod už zavřených, místní pracují na stavbách nebo na poli nebo taky nikde. V obchodech hledají slevy, v baru si dají jedno pivo a jdou domů, večer všude úplně pusto. My tady básníme o tom, jak Italové umějí žít, ale pohled pod povrch je zatraceně jiný, než se nám zdá o jarních prázdninách při pohledu z lanovky…
Pointa je asi jasná. Máme se líp, než se tváříme. Respektive ani jinde není nic ideální, dokonalé, růžové. Jednou za čas je fajn si to připomenout.
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
