V současnosti žije na pražských ulicích podle odhadů mezi třemi až šesti tisíci lidí bez domova. Naše nemocnice je umístěna ve středu města, kde je kumulace osob bez přístřeší vyšší, a tak jejich ošetření v našich ambulancích či jejich hospitalizace není ničím neobvyklým.
Mgr. Alena Makarová je vedoucí Zdravotně sociálního oddělení VFN a s kontaktem s pacienty „bez domova“ má bohaté zkušenosti. Podle ní rok od roku vzrůstá počet osob pohybujících se „na ulici“ a silnou skupinu tvoří lidé v důchodovém věku, kteří nesplňují podmínku odpracovaných let a nemají nárok na výplatu důchodu. Bez pravidelné zdravotní péče tito lidé ztrácejí soběstačnost.
Role služeb sociální péče
Obsahem služeb sociální péče ve zdravotnictví jsou intervence, které pomáhají zmírnit negativní sociální situace způsobené nemocí, hospitalizací a sociálněpatologickými jevy. „Naší prioritou je pomoci lidem v jejich nepříznivé sociální situaci a nabídnout jim účinnou podporu. V loňském roce jsme zajistili více než stu lidí bez domova sociální poradenství, přeložení na lůžka následné péče, ošacení, pomohli jsme jim při vyřizování dávek, dokladů, sociálních pohřbů a podobně,“ udává Mgr. Makarová.
Pro oddělení naší nemocnice je důležité uvolnění akutního lůžka po stabilizaci stavu, na zdravotně sociálních pracovnicích je najít řešení situace bezdomovců, aby toto akutní lůžko mohli opustit. „Je důležité si i uvědomit, že mnohdy není v našich silách během krátké hospitalizace zajistit účinnou pomoc, která není ze strany takového pacienta řešena dlouhá léta. Například jde o vyřizování dokladů, dávek hmotné nouze, žádosti o přiznání důchodů apod. Velkým problémem je, když zdravotní stav těchto lidí nevyžaduje lékařskou péči, ale mají dlouhodobě či trvale sníženou soběstačnost. Sociální zařízení typu azylových domů, nocleháren a dalších podobných nejsou poskytovatelem zdravotních služeb, tudíž přijetí bezdomovce se sníženou soběstačností je velmi obtížné. Navíc v těchto zařízeních je podmínkou přijetí doklad totožnosti i příjem (dávky, důchod apod). U osob bez přístřeší vyžadujících následnou pobytovou lékařskou a ošetřovatelskou péči (typu LDN) je situace mnohem horší, neboť pražská i mimopražská zařízení se potýkají s nedostatečnou kapacitou (mnohdy je nutná i finanční spoluúčast), a tudíž je obtížné nejen přijetí těchto osob, ale i propuštění ve smyslu ,kam s ním‘. Organizace věnující se pomoci osobám bez přístřeší si totiž nastavily strop, přes který se většina pacientů nedostane,“ vysvětluje Mgr. Makarová.
Otvíráme dveře pro další pomoc
Rozhodnutí, zda a kdy se má na řešení situace podílet sociální pracovník, závisí především na lékaři. Nezřídka se stává, že se nemocný ozve sám prostřednictvím ošetřovatelského personálu, ať už ze zkušenosti z minulé hospitalizace, či z jiného zdravotnickém zařízení. „Například nedávno mě kontaktovalo jedno z našich oddělení s tím, že hospitalizovaný bezdomovec si přeje hovořit se sociálním pracovníkem – v jeho žádosti o pomoc bylo, že ,tam pod kopcem´ mu byl ukraden z baťůžku větší obnos peněz, ať je najdeme…,“ uvádí jeden z příkladů vedoucí Zdravotně sociálního oddělení VFN.
Další roli, kterou toto oddělení sehrává, je přivést klienta k soběstačnosti a odpovědnosti. „Snažíme se pomoci zorientovat ho při jednání s úřady, zejména s úřady práce, při podávání žádostí nebo mu například zajistit kontakty na bezplatné právní poradenství týkající se nesplacených pohledávek či exekucí. Klienti často ani nevědí, na co všechno mají nárok, protože jim úředníci nepodali relevantní nebo úplné informace. Směřujeme je i na sociální kurátory, úřady práce, státní i nestátní pomáhající organizace, jako je například mezinárodní hnutí Armáda spásy, občanské sdružení Naděje, Diakonie českobratrské církve evangelické a Charita Česká republika, které provozují sociální služby určené osobám bez přístřeší. Jedná se o azylové domy, nízkoprahová denní centra, noclehárny či terénní programy. Centrum sociálních služeb Praha v zimních měsících zdravotnickým zařízením na území hlavního města Prahy pomáhá v rámci Zimních humanitárních opatření (platné vždy od prosince do konce března). Máme k dispozici přehledné zpracování možností bezplatného ubytování či poskytnutí jídla v denních centrech v zimních měsících,“ vyjmenovává Mgr. Makarová.
Stále doplňujeme sociální šatník
Součástí zdravotně sociálního oddělení je sociální šatník budovaný svépomocí. „Mrzí mě, že ambulance naší nemocnice, které mají noční provoz a ošetřují osoby bez přístřeší, nemůžeme mnohdy plně vybavit podle jejich požadavků (zejména obuví). Pacienti mají ve většině případů oteklé nohy, tudíž najít správnou botu je obtížné. Spolupracujeme i se šatní bankou, ale tam nemají k dispozici právě boty. Tímto bych vás chtěla moc poprosit, zejména zaměstnankyně naší nemocnice, o součinnost při zajištění zejména pánských bot velikosti 42 a výše (nikoli dámských střevíčků či chlapeckého, dívčího a dětského obutí, které nevyužijeme) a dodání na zdravotně sociální oddělení, které sídlí Na Bojišti 1 ve 3. patře,“ využívá Mgr. Makarová příležitost obrátit se o pomoc.
K mnoha úrazům bezdomovců přispěje alkohol
Na I. chirurgickou kliniku jsou většinou lidé bez domova přiváženi RZS, ale někteří přicházejí i sami. Podle informace vrchní sestry Mgr. Petry Camprové ve většině případů u sebe lidé bez domova nemají doklady, ale jsou ztotožněni zaměstnanci RZP, někteří již u nás mají kartu, protože se sem vracejí. Mnozí nemají zdravotní pojištění. „Četné úrazy bývají způsobeny v ebrietě (po intoxikaci alkoholem) a jedná se převážně o poranění hlavy,“ udává vrchní sestra.
Zatímco v letních měsících na chirurgické klinice ošetřují zejména chronické rány, které jsou infikované, v zimě pak jde převážně o omrzliny. „Naší povinností je ošetřit každého pacienta, který naši kliniku navštíví. Pokud lékař pacienta vyšetří a zjistí, že jeho diagnóza není chirurgická, odesíláme ho na SPIN. Velmi často se u bezdomovců setkáváme s tím, že jsou jejich stesky neopodstatněné a vymyšlené jenom proto, aby docílili sociální hospitalizace,“ konstatuje Petra Camprová. „Před vyšetřením většinou každého pacienta umyjeme, a pokud máme do čeho, tak ho převlékneme. Některé oblečení máme k dispozici ze zdravotně sociálního oddělení, některé pochází z vlastních zdrojů, protože ho přinášíme ze svých domovů. Jsme sice velká klinika (máme 100 standardních a 18 JIPových lůžek), ale přesto nemáme možnost pacienty bez domova ,izolovat´ od ostatních nemocných. Pokud je to možné, snažíme se bezdomovce přijímat na 4. lůžkové oddělení (septika),“ objasňuje další postupy vrchní sestra Mgr. Camprová.
