Nedávno jsem psal úvodník o tom, že nemám rád leden a najednou už je červen, super. Zásadně si ty svoje elaboráty už nikdy zpětně nečtu, možná mám strach z toho, co jsem tam nasliboval a pak se nepovedlo splnit. Anebo spíš mám prostě důležitější starosti a koukám se radši dopředu, ostatně proto má člověk oči na hlavě, a ne někde jinde. To období zima – jaro mi strašně rychle uteklo, teda až na minulý měsíc s ortézou a berlemi. Ale to už je pryč, hurá. Navíc se blíží dovolené, a ještě předtím přijede do Prahy moje oblíbená skupina Editors, lístek už mám v mobilu, takže je hodně na co se těšit.
Uteklo to rychle hlavně proto, že jsme měli strašně moc práce s běžícími akcemi a zároveň s domlouváním a přípravou nových. V ideálním případě totiž vždycky běží tři příběhy současně: první je, že akce připravujeme, bavíme se s klinikami, co je potřeba, hlídáme dotace, abychom si co nejvíc sáhli na cizí peníze (přestože teda k dotacím vždycky musíme doplatit i ze svého, ale s tím se počítá), počítáme vlastní příjmy a posuzujeme, na co máme a na co ne. Druhý příběh je rozhodnutí o tom, co se bude dělat, připravený projekt, získaná dotace, hotové stavební povolení. No a třetí příběh je vlastní realizace, což je sice největší otrava, protože se zavírá, stěhuje, bourá, všude je bordel, improvizuje se, protahuje se to, někteří lidi to špatně snášejí a tak. Ale na konci je pak něco, co nás posune směrem k lepší a hezčí VFN, koneckonců když doma měníte kuchyň, probíhá to stejně, ne že ne.
Když jeden z těch tří příběhů neběží, je něco špatně. Buď nejsou peníze nebo nejsou nápady nebo nejsou lidi nebo není nic. A vlastně nám trvalo minimálně tři roky, než se povedlo všechny tři rozběhnout, takže teď plánujeme třeba rozšíření onkologických stacionářů na poliklinice, předělání jednoho oddělení na I. interně, vybavení sálů na I. chirurgii, abych jmenoval jenom pár, narychlo. Druhý příběh je třeba tělocvična pro rehabilitaci na III. interně nebo teď nově čerstvě schválené psychiatrické stacionáře. A ten třetí, to je teď hlavně bourání na urologii a příprava na robota, instalace gamakamer na nukleárce, další bourání na metabolické JIPce III. interny nebo rekonstrukce interiérů Strahova.
A protože je vidět, že ty akce realizovat a dotáhnout umíme, naposledy třeba angiolinku na II. interně nebo porodní pokoje, spustili jsme takovou trochu řetězovou reakci. Požadavky a potřeby klinik rostou geometrickou řadou a není ani nejmenší šance, že je v nejbližších pěti letech budeme schopni uspokojit. Ono je to vlastně dobře, něco zvládneme, něco ne, ale mnohem horší je takové to shnilé odevzdané ticho, kdy je všem jasné, že nebude nic. Když se nic neděje, vlastně ani nic nechcete. Ale tomu jsme teda na míle vzdáleni.
Teď mi došlo, že to přirovnání k řetězové reakci je asi trochu hloupé. Protože řetězová reakce podle definice končí, cituji, „buď likvidací radikálů nebo výbuchem“. Ani jedno, ani druhé nemám v plánu, to mi věřte…
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
