K dvojrozhovoru se děkan 1. LF UK doc. Martin Vokurka a ředitel Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) prof. David Feltl sešli v říjnu, kdy nemocnicí i fakultou již po všech stránkách otřásala podzimní fáze letošní epidemie onemocnění covid-19. Změnila se díky ní výuka mediků a částečně i struktura nemocniční péče. Prakticky se nyní ukazuje propojené fungování obou institucí a její vedoucí se v rozhovoru dívají dále do společné budoucnosti.
Oba jste nastoupili do funkce v poměrně bouřlivém období: prof. Feltl přebíral nemocnici před téměř dvěma lety, brzy po změně ministra zdravotnictví, v době odvolávání ředitelů velkých nemocnic. Doc. Vokurka nastoupil v době covidové, kdy lékařské fakulty fungují z velké části distančně. Jak se přebírá funkce v takové situaci?
D. Feltl: Zdá se mi, jako by to nebyly necelé dva roky, ale deset let! Nemocnice je obrovská, má spoustu problémů k řešení, je to nikdy nekončící příběh…
M. Vokurka: Jsem ve funkci od září, ale díky zhuštění činností a úkolů se mi také zdá, že je to už několik měsíců. Plánoval jsem začít rozvíjet některé oblasti výuky, ale v současné chvíli na to ještě nedošlo. Teď musíme řešit aktuální agendu, což může být výhodou a část změn můžeme přetvořit do trvalého rozvoje – např. rozvoj e-learningu, ale například i větší důraz na praxi ve výuce, kterou, jak nyní jasně vidíme, medici potřebují právě při pomoci v nemocnicích.
Jak v tomto světle vidíte současnou spolupráci fakulty a nemocnice?
D. Feltl: V klidných dobách se vždycky říká „ano, zlepšíme, zintenzivníme“ a i když to všichni myslí upřímně, zní to trochu prázdně. Teď nám virus trochu řídí dění. Ale studenti si díky tomu v reálu uvědomují, jak úžasný obor medicína je a že jsou to oni, kteří pomáhají držet zemi nad vodou. Dělat doktora dává nyní úplně nejhlubší smysl. A fakt, že máme mediky ve frontové linii je zároveň odpovědí na občasné stížnosti, proč není více praktické výuky, protože přesně tady a teď praxi studenti mají.
M. Vokurka: Jsme v situaci, kdy řadu věcí řešíme za pochodu, ať už jde o spolupráci v PR, v oblasti IT oblasti nebo možnosti vzájemného uznávání různých školení. Nastala doba, kde se z obou stran otvírají oblasti, které můžeme zlepšit, vnímám velkou snahu všech problémy řešit. Energie k tomu je, snažil jsem se i do kolegia děkana vybrat lidi, kteří pro to mají cit a mají tuto agendu přímo na starosti. Dobrá spolupráce je pro nás nezbytná, protože výuka je na ní bytostně závislá. Ale velké možnosti jsou i ve vědě.
Inspiruje vás projekt „univerzitní nemocnice“, kde by se obě instituce spojily do jedné? Je to inspirace, jak zjednodušit tu často skloňovanou dvojkolejnost?
D. Feltl: Návrh univerzitní nemocnice jako společné instituce moc slibně nevnímám. Viděl bych to spíše na inteligentní koexistenci a cestu po menších krocích. Nyní jsme se například dohodli na společném pracovišti Ústavu vědeckých informací a intenzivnějšího sdílení knihovny a databází. Takových kroků může být ještě tisíc dalších. Jsem spíše pro konkrétní činy, jako je tahle již uchopená vůle posunout věci, které posunout lze.
M. Vokurka: Inspirace to je možná v dořešení některých konkrétních problémů. Určitá vícekolejnost ale v tomto povolání ale bude vždy, lékař zároveň léčí, učí a věnuje se vědě.
Studenti byli nyní vyzváni k povinné pomoci ve zdravotnictví, další část jich pomáhá dobrovolně. Kde jsou nyní medici ve VFN potřeba? Kde pracují?
D. Feltl: Studenti nám velmi pomohli, když nastoupili do odběrového místa VFN, kde jich působí téměř sto. Odběrové místo vzniklo na zelené louce a personální kapacita byla nad rámec nemocnice. Bez mediků bychom nebyli schopni vůbec odběry provozovat. Po srpnovém a zářijovém náporu lidí na odběrová místa, tam nyní provoz trochu opadá, o to víc ale začal silný náběh pacientů na odděleních intenzivní medicíny. Tam nám studenti pomáhají ohromně a asi je ještě nějaký čas budeme potřebovat. Další studenti docházejí taky na různá oddělení ještě od jara, líbilo se jim u nás a jsou tu vlastně pořád.
M. Vokurka: Ve spolupráci našich učitelů a lékařů vznikl v SIM centru během dvou týdnů kurz ošetřovatelství u lůžka a nácvik práce v nemocničním provozu. Předpokládáme, že to prospěje jak medikům, kteří si procvičí potřebné, tak i personálu, který získá částečně zaškolené pomocníky. Taková praxe mediků na odděleních intenzivní péče či obecně u lůžka je pro ně určitě zajímavější, zároveň jim fakulta může činnost lépe uznat jako náhradu výuky. S tím souvisí také otázka kompetencí medika, které by měly být navýšeny. Máme nějaké možnosti i v rámci úprav kurikula, kdy by mohli po třetím ročníku získat statut ošetřovatele, protože ukončí ošetřovatelství zkouškou. Ale s ostatními děkany probíráme i další možnosti. Pokud budou medici více zapojeni do praxe v nemocnici, kam by jako ošetřovatelé mohli chodit i na brigády, získávali by k nemocnici daleko silnější vztah.
D. Feltl: Přesně tak. Je to nádherný scénář, že studenty nadchneme pro práci u nás a oni tu poté zůstanou pracovat. Jde o to je motivovat. Protože tady, právě v téhle obtížné době, medici vidí, že jejich obor dává absolutní smysl.
Setkáváte se s tím, že by lékaři na některých klinikách vnímali výuku jako břemeno?
D. Feltl: Buď na oddělení funguje všechno, nebo nefunguje nic. Buď jsou lidé, kteří mají se vším problém, nebo jsou lidé, kteří problém nemají, protože ho vyřeší. Jde o to najít ty správné lidi, kteří budou nastaveni tak, že budou generovat spíš řešení než problémy.
M. Vokurka: Je to o klimatu pracovišť a o tom, dosazovat na konkrétní posty správné lidi. Noví členové kolegia nebo proděkani se pouští do diskuzí s lékaři a většina z nich nemá negativní vztah k učení, naopak v tom vidí smysl. Je potřeba, aby při tom cítili taky podporu a ocenění, včetně finančního, ale i lidského. Možná i současná přítomnost mediků v nemocnici napomůže větší motivaci na obou stranách.
Když si vybavíte svoje studia, co dnešním medikům a mladým absolventům závidíte a co mají oproti vám těžší?
D. Feltl: Studoval jsem v 90. letech, ta léta miluju a mám pocit, že nám je každý může závidět.
M. Vokurka: Já studoval v 80. letech, ale i tehdy byl studentský život krásný, byť oproti 90. letům poněkud omezenější, co se možností týče, ale určitá autonomie už přicházela. Jednodušší tehdy byla ona zmíněná možnost pracovat jako ošetřovatelé na brigádě v nemocnici a už během studia si zakoušet nemocniční provoz. To nyní kvůli nulovým kompetencím mediků nelze. Současným studentům bych mohl závidět volnou cestu do světa. Ale velké množství nabídek je stresující a může člověka odvádět z cesty k cíli.
Jaký absolvent lékařské fakulty je pro vás ideální?
D. Feltl: Měl by být motivovaný, těšit se na svůj lékařský obor. A je úplně jedno, jestli chce být odborníkem, který bude pracovat „pouze rukama“, nebo půjde o vědecky zaměřeného lékaře, který chce pracovat na svém Ph.D., a kliniku mít jako doplněk, oboje je skvělé. Měl by ale mít kariérní plán, vidět svou budoucí cestu a být ve svém budoucím oboru orientovaný, znát třeba některé jeho vůdčí osobnosti, stážovat u nich, spolupracovat s nimi. Ale pokud přijde člověk, který chce možná dělat tři různé obory a zatím neví přesně jaký, není to úplně ideální.
M. Vokurka: Měli by mít chuť a důvěru pustit se do praxe, respekt před tím, co ještě neví nebo neumí, ale při vědomí toho, že jsou dobře připraveni. Těšit se na nové poznatky, které medicína neustále přináší. Skloubit znalosti a invenci. A být připraveni na těžké chvíle, které práce lékaře mnohdy přináší, a proto mít i dobré osobní i profesní zázemí.
Z nedávného průzkumu Mladých lékařů vzešla informace, že si studenti nepřipadají připraveni na praxi a mají z toho obavy. Jsou oprávněné?
D. Feltl: Už od dob starého Egypta před 6000 lety se mladý lékař bojí na začátku sáhnout na pacienta a za příštích 5000 let to asi bude stejné. A netýká se to jen oboru lékařů. Stejnou bázeň má třeba právník před prvním stáním u soudu. To je přece úplně normální.
M. Vokurka: Je třeba rozlišit, o jaký druh obav jde. Pokud srovnáme naše mediky například s těmi ve Velké Británii, tam jsou oproti našim už během 5. a 6. ročníku více zapojení do nemocničního provozu. Budeme se nyní snažit některé praktické úkony učit dříve. Může pomoci i již zmiňované zvýšení kompetencí a zapojení se do práce v nemocnici. Na druhou stranu určitá míra respektu z některých situací je spíš na místě, protože brání člověku pustit se do příliš velkého hazardu.
S jakým očekáváním a vizemi jste šel do vedení nemocnice, jaká jsou vaše předsevzetí v pozici děkana? A kde vidíte svou instituci za 10 let?
D. Feltl: V tomhle to má pan děkan jednodušší, protože zná délku svého funkčního období, kdežto já takový milník nemám. Při svém rozhodování si dávám sedmiletý horizont a podle toho strategicky plánuji. V současnosti jsme srovnali výkonnost a vnitřní fungování nemocnice, vymysleli jsme generel rozvoje a ten teď začínáme naplňovat. Za 10 let si VFN představuji centralizovanou do hlavního areálu, z velké části opravenou a plnou lidí, které práce baví.
M. Vokurka: Já mám čtyřletou volenou funkci. Fakultu jsem přebíral personálně i ekonomicky stabilní, takže nejsou za potřebí žádná drakonická opatření. Spíš budu pokračovat v rozvoji, zaměříme se na propojení výuky, lepší klinickou přípravu a větší připravenost mediků na praxi. Další významnou oblastí je rozvoji vědy, kde bych byl rád, aby vznikly nové špičkové projekty skvělých vědeckých týmů. I zde počítám s VFN, nabízí se např. oblast translační medicíny. Pro takový záměr či jeho výsledky je ale čtyřleté období příliš krátké… Vždy ale stojí za to začít.
Co je náročnější, onkologie a výuka patofyziologie, tedy vaše původní obory, nebo vedení jedné z největších nemocnic a největší lékařské fakultě v zemi?
D. Feltl: Pracuji na onkologii dva půldny v týdnu a mám ji za odměnu, já při té klinické práci relaxuji.
M. Vokurka: Ve srovnání s prací proděkana nebo přednosty při řízení fakulty už nikdy nejste sám, neustále jste vystavován kontaktům, rozhodováním apod. Je třeba si hledat i čas a klid na vlastní práci.
Stihnete v této době relaxovat?
D. Feltl: Ale jo, musím. Běhám, jezdím na silničním kole. Taky rád cestuji, což teď nejde, takže trpím. Baví mě nevšední destinace – Botswana, Tádžikistán, Omán, Sibiř. Cestování mi přináší nadhled, kdy vidím, co je u nás skutečně v pořádku a co není.
M. Vokurka: Teď v začátcích mého vedení fakulty moc nerelaxuji. Ohledně cestování se asi nechám inspirovat panem ředitelem. Jinak odpočívám u čtení a autorského psaní.
Co byste na konci letošního roku přáli svým institucím – nemocnici, fakultě a všem, kdo zde pracují a studují?
D. Feltl: Přál bych nám všem, abychom z téhle divné a nervní doby vyšli moudřejší a silnější. Všechno na světě má nějaký smysl, nic se neděje jen tak. Měli bychom to tak brát.
M. Vokurka: První myšlenka v tomto období je přání zdraví, ukončení pandemie, možnost prezenční výuky a obnovení společných setkání. Stabilitu, ale zároveň vnitřní chvění a nadšení, které posouvá vše kupředu. Dobrou spolupráci a společné projekty ve výuce i vědě. Studentům úspěšné studium a všem pak krásný rok.
