Práce zdravotníků je už svou podstatou o maximálním psychickém a fyzickém nasazení, o schopnosti rychle reagovat na měnící se stav pacienta, o stresu, zodpovědnosti, empatii, ale i schopnosti jít dál… Dobře vědí, že jsou tu pro druhé, dokáží pomáhat, podávat pomocnou ruku, to jim však často brání ukázat, že potřebují taky pomoci…
A to může být velký problém v době, kdy pandemie nastavila v nemocnicích naprosto jiná pravidla. Změnil se způsob práce, skladba pacientů, jejich zdravotní stav. Sestry a lékaři se setkávají s daleko větším psychickým vypětím, se situacemi, které dosud nezažili. Musí zastupovat nemocné kolegy, pomáhat na klinikách a odděleních, která neznají, k tomu se přidává nekonečná únava, strach o zdraví blízkých i to vlastní a častější střet se smrtí…
Není to žádná žhavá novinka
Systém psychosociální intervenční služby, tedy podpůrný program pro pacienty, jejich blízké a zdravotníky v pracovních i osobních nadlimitních situacích, který nabízí i speciální tým proškolených zdravotníků svým kolegům v naší nemocnici, není nic nového. Začal se postupně rozvíjet v českých nemocnicích už před asi 13 lety, kdy rostla potřeba psychické podpory mezi zdravotníky. Garantem programu je psycholog a mluvčí moravskoslezské záchranky Lukáš Humpl. „My ve VFN jsme se zapojili v roce 2018,“ vzpomíná vrchní sestra Psychiatrické kliniky Zuzana Fišarová a pokračuje: „S velkou podporou náměstkyně pro nelékařská zdravotnická povolání Mgr. Dity Svobodové, Ph.D., MHA, jsme spolu s tehdejší vedoucí Odboru vzdělávání VFN Mgr. Zuzanou Máchovou požádaly o grant. Když ho naše nemocnice získala, začaly jsme vytipovávat vhodné kandidáty na peery.“
Je potřeba nejen vzdělání, ale i osobnostní předpoklady
„Přijde mi logické, že většina z nich je právě z naší kliniky, jsme zvyklé běžně řešit s pacienty jejich osobní i mezilidské vztahy a konflikty,“ přemýšlí Zuzana Fišarová a mezi prvními, kdo se přihlásil do velmi náročného (časově, finančně i psychicky) projektu psychosociální podpory, je staniční sestra Psychiatrické kliniky VFN Dana Bízková. Ta dnes celý Peer program v naší nemocnici koordinuje. „Někomu to může připadat jednoduché, ale absolvovat vysoce odborný kurz chce vytrvalost. Dny náročného sebepoznávání, trénink řešení nadlimitních situací, hodiny studia a praktických nácviků,“ vysvětluje Dana Bízková. K tomu je třeba přidat i finanční a provozní náročnost výcviku. „Část kurzu je financována z grantu, část hradí VFN. Vrchní sestry zase musí zorganizovat provoz oddělení, sehnat náhradu do služby, protože ve směně chybíme,“ vypočítává Dana Bízková.
Dnes je před ukončením výcviku 13 profesionálních peerů – zdravotníků, kteří nabízejí své služby napříč klinikami nemocnice. Většinou jsou to všeobecné sestry, dvě kolegyně jsou například z Kliniky pediatrie a dědičných poruch metabolismu…. „Vybírali jsme podle psychických schopností zájemce, jeho odolnosti, ale roli hrály i zkušenosti s mezilidskými vztahy a řešením vyhrocených situací. Sestry z dětské kliniky se pohybují v naprosto specifickém prostředí dětí a jejich rodičů, tady se rozehrávají zase úplně jiné emoce, jejich účast je hodně přínosná,“ komentuje rozložení sil napříč klinikami Zuzana Fišarová.
Jsme první, naprosto diskrétní a profesionální pomoc
Tak se charakterizují sami peeři. „Naši kolegové, kteří se dostali do jakékoliv nadlimitní situace, ať z přetížení, setkání s náhlou tragickou událostí, s akutními pocity selhání, osobního ohrožení, nebo třeba do zásadních konfliktů s nadřízeným, mohou požádat kohokoliv z nás o pomoc,“ vysvětluje princip práce peerů Dana Bízková a dodává: „Stačí si vybrat ze seznamu na intranetu a napsat e-mail buď přímo na jeho adresu, nebo na psychopomoc@vfn.cz. Příchozí poštu v této schránce monitorujeme každý všední den a kolegy, kteří se na nás jejím prostřednictvím obrací, kontaktujeme většinou obratem.
Naše práce spočívá v první psychické pomoci, jde o anonymní, diskrétní službu, bez zápisů a záznamů. Bylo by dobře, kdyby nás kolegové vyhledávali, jedou často na doraz, aniž by si uvědomili, že jim hrozí stres nebo vyhoření. Někoho stačí jen vyslechnout, pomoci mu najít zvládací strategie, aby současnou situaci pochopil jako něco normálního a lépe ji zvládnul. Pokud je problém složitější, můžeme kolegu posunout k odbornější péči, třeba k psychologovi, sociální pracovnici, psychiatrovi.“
Přiznejme si vlastní slabost a vraťme se k rituálům
To radí nemocniční kaplan PhDr. Ing. Petr Krohe, který je jedním z peerů v naší nemocnici. Kaplanů v nemocnicích je jako šafránu a jejich práce je stále opředena řadou stigmat a nepravd. „Jsem tu čtvrtým rokem a pořád mám pocit, že řada lidí má zkreslenou představu o mé práci,“ konstatuje kaplan, navíc i vystudovaný psycholog a mediátor, a vypočítává: „Nemocniční kaplan nejde s vírou, doprovázím a povídám si s každým, kdo mě vyhledá. Jsem rád, že o mou společnost zdravotníci stojí, protože právě oni mají zažité, doslova do genů vryté, že jsou tu pro druhé, musí být oporou a neexistuje, aby si řekli o pomoc. Snažím se je přesvědčit o opaku, že je lidské projevit slabost. Každý prožíváme osobní prohry, zklamání, občas nevidíme světlo na konci tunelu… A to se teď děje vrchovatě. Učím je relaxační techniky, ventilovat stres. Myslím, že nám chybí v současné době rituály. Pravidelné zamyšlení, odpočinek, schopnost vyrovnat se i s negativními prožitky, naslouchat jen sami sobě. To zmizelo. Naslouchám, uvařím čaj, chvilka zklidnění zabírá často nejvíc. Podpora, pochvala, ocenění, to potřebujeme občas všichni a zdravotníci v nadlimitních situacích, do kterých se denně dostávají, nejvíc!“
____________________________________________________________________________________________________________
