Nekonečno

Leden mi hrozně rychle utekl. Nevím, asi je to náhoda, ale možná to bylo i tím, jak jsem se na něj mračil v minulém úvodníku. Každopádně už je únor a ten mám mnohem radši, asi i proto, že jsem si dal suchej listopad a tím pádem teď můžu normálně na pivo. A taky už vyprchal takový ten novoroční rozjezd špitálu a všechno běží, jak má. Uzavřeli jsme loňský rok, hospodařili jsme zase dobře, jsme v černých číslech, všechno fajn. V druhé půlce února bude hodnocení klinik, nové plány, nová čísla, nové všechno. Letos jsme se dostali trochu do pasti našeho vlastního úspěchu. Tím, jak budujeme nové věci, musíme přechodně zavírat úseky, lůžkové stanice atd., takže budeme dost natěsno s výkonností, protože ty body, o které přijdeme během uzávěrů či stěhování, nám budou chybět a budeme je muset dohnat. Za komunistů se říkalo „Dohnat a předehnat!“ (což samozřejmě nefungovalo), ale mně osobně by stačilo jenom dohnat, předhánět nic nemusíme. Na druhou stranu, vlastně nemáme jinou možnost, pokud chceme nemocnici sunout dál dopředu. Takže už teď během února se budou stěhovat lůžka kožní kliniky nahoru do Londýnské na geriatrii (říkejte, že se stěhujete do Londýna, zní to skvěle). Potom metabolická jipka III. interny na kožní (tomu radši nijak neříkejte, to zas tak skvěle nezní), a pak se začne ta jipka rekonstruovat. Mezitím už se stihla kolaudace na Strahově, takže hotovo, hurá! Teď ještě předěláme interiéry a na podzim tam máme luxusní geriatrickou kliniku. Byl jsem se tam podívat, ten barák je k nepoznání. Pecka!

A při tom, jak jsme tohle všechno plánovali, organizovali, dávali tomu termíny, jsem zjistil, že jsem objevil nekonečno. A než usoudíte, že mi z té hromady práce přeskočilo, nechte si to vysvětlit. Když jsem před čtyřmi lety začínal v ředitelně (jo, 18. února to budou čtyři roky, strašně to uteklo), měl jsem před sebou zadluženou a podinvestovanou nemocnici, zboží jsme dostávali na dluh, faktury jsme platili za půl roku, investice skoro žádné. A já se hrozně těšil, že se z toho vyhrabeme, dost se to všechno uklidní a budeme v klidu špitál rozvíjet, pomalu, systematicky. A když jsme se z toho fakt vyhrabali, tak kliniky zvedly hlavy a začaly teprve doopravdy říkat, co všechno by potřebovaly. A když se něco z toho realizuje, je pak hned potřeba něco dalšího, většího, důležitějšího. A potom zase a zase a dál a výš a hlouběji a rychleji a všechno. A furt dokola. Dva příklady, narychlo, protože už je ten úvodník i tak dost dlouhý. Vybudovali jsme porodní boxy u Apolináře, konečně, v březnu budou hotové. A jak se blíží finiš, začali jsme se s vedením kliniky bavit hned o rekonstrukci šestinedělí, protože nároky maminek zkrátka rostou a už ten současný stav přestal vyhovovat. Získali jsme dotaci na hybridní sál na II. chirurgii. Začaly přípravné práce a hned se ukázalo, že bude potřeba kompletně spravit střechu, protože bez toho by se to celé zřítilo. A mohl bych klidně pokračovat dál…

Abychom si rozuměli, to není vůbec stížnost, naopak! Je skvělé, že tyhle věci můžeme plánovat, jako myslím reálně plánovat, s tím, že je doopravdy uděláme. Ale je to vážně totální nekonečno a je potřeba si na ten pocit zvyknout.

Jo, a taky jsme zvedli platy od ledna úplně všem, jako zatím jediná fakultní nemocnice. Aspoň vidíte, že ten tlak na dobré hospodaření dává smysl…

prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA