Je vedoucím lékařem traumatologického oddělení I. chirurgické kliniky VFN, otcem tří dětí a svůj život si už nedovede představit bez humanitárních misí. Doc. MUDr. Filip Burget, Ph.D., jezdí už deset let zachraňovat pacienty do kritických oblastí. S programem Medevac léčil lidi v Jordánsku, Libyi, Kurdistánu nebo třeba Senegalu. V čem vidí smysl misí a která země byla nejnebezpečnější? Docenta Burgeta jsme vyzpovídali!
Co vede českého lékaře k tomu, aby odjel na misi?
Na mise jsem chtěl jezdit už na vysoké škole. Chtěl jsem dělat tropickou medicínu a léčit indiány. Tak jsem odjel na měsíční stáž do Brazílie. Ale výsledek mě zklamal. Pacienti s leprou neměli ani na léky za dvacet korun. Bylo to depresivní. Člověk nemůže všechny sponzorovat. Tropická medicína byla pro mě najednou bezvýchodným směrem, a tak jsem se stal chirurgem. Na první humanitární misi jsem jel v rámci projektu Medevac do Libye. Bylo to v prosinci 2011. A už mě to nepustilo.
Jaké to bylo v Libyi?
V říjnu 2011 padl Kaddáfí a my jsme tam přiletěli bezprostředně po tom do občanské války. Byli jsme pod nepřetržitou ochranou policejní URNY. Z hotelu mě vyzvedli v devět hodin ráno, objel jsem pacienty a ve čtyři hodiny odpoledne mě zase vrátili na hotel, ze kterého jsem nesměl vytáhnout paty. Musím ale uznat, že mi to tehdy ani moc nevadilo. Měl jsem totiž dvě malé děti a konečně jsem se pořádně vyspal.
Kde všude jste už byl?
Místo většinou závisí na konfliktu v zemi. Začalo to Libyí, pak jsme byli v uprchlickém táboře Zátarí na hranicích Sýrie a Jordánska, na Ukrajině a v Nepálu, kde bylo zase zemětřesení. V roce 2017 jsme jeli do Kurdistánu. V Iráku se tenkrát bojovalo o Mosul a bylo tam hodně zraněných. A naposledy jsem byl v Senegalu. Tam sice válka není, ale zdravotní péče je tam na velmi nízké úrovni. Jezdíme tam opakovaně.
Které země byly nejnebezpečnější? Bál jste se někde?
Naštěstí jsem nikdy neměl pocit bezprostředního ohrožení. Nejnebezpečnější mise byly ale určitě v Libyi a Kurdistánu. V Libyi chodili všichni se samopaly, měli jsme obrněné auto, a kamkoli jsme se hnuli, byli u nás vojáci. Někdy dokonce vtrhli ozbrojení povstalci i do nemocnice. Byl to nepříjemný pocit. V prvních letech jsme přiváželi pacienty k nám do nemocnice, což nebylo špatné pro ty, co vyžadují více operací. Od roku 2014 ale operujeme už jen na místě. Některé výkony se však bojíme v místních podmínkách dělat. Chybí nám další kontinuita, sledování, další operace. Zase naopak se setkáme s širokým spektrem operací. V Kurdistánu bylo hodně střelných poranění, pro chirurgy je to zpestření. Učíme se tím.
Jaké nejpalčivější problémy jste musel řešit? V čem je péče na misích jiná oproti našim podmínkám?
Hodně bojujeme se sterilitou na sále. Podmínky jsou tam mnohem horší, na sterilitu se moc nedbá. Kolikrát pracujeme s nástroji, o kterých se nám tady ani nezdá. Samozřejmě v tom negativním smyslu slova. Člověk musí dělat kompromisy, které ho ve výkonu dost omezují. Nedovolí si udělat náročnější výkon, protože má strach, aby neskončil infekcí. Rozdíl je ale i v samotných pacientech. Ve srovnání třeba s Evropany se velmi dobře hojí. A život, ale i zranění a smrt berou osudově. Byla to vůle boží, tak to bylo psáno. A rozdíl je i v pečující rodině. Tam neexistuje sesterská péče, kterou známe u nás. Sestra pouze rozdává léky nebo dělá převazy. O nemocného se jinak stará jeho rodina. Vaří mu, přebalují ho, mění lůžkoviny a spí poblíž nemocnice, aby byli nablízku. U nás je to často obráceně. Je smutné, když za námi přijde rodina hospitalizované babičky a požádá nás, abychom si ji nechali přes Vánoce, že by jim to pomohlo.
Jak vypadá běžný den na misi?
Jsme ubytovaní v hotelu, ráno po snídani odjíždíme do nemocnice. Tam se začíná později než u nás, operace startují tak v devět hodin, někdy i později. Je tam jiná natura, většinou se moc nepospíchá. Během dne uděláme pět šest výkonů a kolem šesté jedeme zpět. Většinou si dáme někde společně večeři, chvíli se projdeme a jdeme spát. A tak je to celé dva týdny. Samozřejmě ve dnech volna se snažíme s celým týmem vyrazit někam na výlet, abychom danou zemi alespoň trochu víc poznali.
Foto: Jiří Pasz
Měl jste někdy chuť s misemi seknout?
Určitě ne. Pro mě je to už droga. Obohacuje mě to. Dostáváte se do situací, které byste jen tak nezažili, poznáváte kraje úplně z jiného pohledu, než má běžný turista. Poznáváte i charakter lidí a jejich emoce. Děláte výkony, se kterými se tady běžně nesetkáváme. Jen za poslední misi v Senegalu jsme udělali asi 25 operací na dolní končetině a každý z nás udělal asi deset osteosyntéz velkých kostí. Tady se k tomu dostane lékař třeba jen jednou za měsíc. Je tam hodně autonehod, neexistují tam bezpečnostní pásy nebo airbagy. Měl jsem tam čtrnáctiletého pacienta, kterému auto při couvání přejelo obě nohy. Měl je zlomené v bérci i ve stehně, zdravotní péči dostal až po čtyřech týdnech od nás. Přitom chlapec byl na místní poměry z dobře situované rodiny, tatínek byl učitel, sestra studovala medicínu. Dávali mu jen léky na bolest a antibiotika. My jsme mu dali zevní fixátory řádově asi za 120 tisíc korun. U nás by je dostal za pár hodin od úrazu. Jednu nohu mu museli nakonec amputovat a je otázka, jak to dopadne s tou druhou. Pro nás to může působit beznadějně, oni jsou s úrazem smířeni, chtěl to tak Alláh, tak je to v pořádku. Prostřednictvím misí vypadnete z denní rutiny. Velmi rád cestuji, mise mi to umožňují. A navíc je v tom smysluplnost. Už si nedovedu představit, že bych někam odjel jen jako turista. Postrádá to pro mě už náboj.
Na jakou další misi se připravujete?
Nejprve nás čeká Ukrajina, kde budeme spíš přednášet mladým lékařům a medikům. A v červnu plánujeme opět cestu traumatologického týmu do Jordánska, zase na hranici se Sýrií. Na podzim se pak vrátíme do Senegalu.
