MUDr. Petr Sklenka působí jako oční lékař a mikrochirurg ve VFN již od své promoce v roce 1999. Je spoluautorem publikace Oftalmologie, obor vyučuje na 1. LF UK, působí také v týmu českých oftalmologů, kteří v rámci humanitární programu Medevac organizovaného Českou republikou, pravidelně vyjíždí operovat šedý zákal do Libanonu. Má za sebou již 5 misí. Od roku 2019 odoperovali v tandemu se sestrou Renatou Altmannovou toto vážné, ale často efektivně řešitelné oční onemocnění stovkám pacientům. Ti by si zákrok kvůli špatné ekonomické situaci vůbec nemohli dovolit. Během čtvrté desetidenní mise v roce 2021 zvládli v bejrútské nemocnici Rafik Hariri University Hospital 97 operací. Od začátku programu podstoupilo zákrok celkem 371 pacientů.
Jak moc je náročné operovat něco tak jemného, jako je oko?
Člověk si musí udělat návyky. Pracujete s mikroskopem, ve velmi omezeném prostoru, používáte poměrně složitou technologii, a to je určitě něco, co se nějakou dobu učíte. Většina operací je také v lokální anestezii, je tu zároveň i potřeba komunikovat s pacientem, aby nebyl ve stresu. Operací je hodně, jedou v rychlém sledu za sebou, tak si musíte najít svůj styl, sedět tak, aby se ruka netřásla a záda nebolela. Jinak by se to celou pracovní dobu vydržet nedalo.
Specializujete se kromě jiného na operace šedého zákalu neboli kataraktu. Jak dlouho taková operace trvá? Kolik se jich zvládne za den?
Samotný výkon trvá zpravidla 5 až 10 minut, některé komplikované případy klidně trvají i hodinu. V běžném provozu bychom měli zvládnout tak tři operace za hodinu. Ve VFN dělám kolem dvaceti operací za den.
Od roku 2019 neoperujete jen ve VFN, ale jste zapojen do humanitárního zdravotnického programu Medevac a vyjíždíte pomáhat do Bejrútu. Jak to celé vzniklo?
O zapojení do podobných programů jsem uvažoval léta. Nabídka přišla ze strany Medevacu, když plánovali misi v Senegalu a později v Bejrútu. Oslovili naší oční kliniku a já jsem nabídku přijal. Lékař ale nemůže jen tak vyjet a začít operovat. Pracovníci programu Medevac z Ministerstva vnitra ve spolupráci s VFN a zastupitelským úřadem v Bejrútu museli odvést velký kus práce při přípravě a zajištění všeho potřebného. Navíc samotným operačním misím předcházejí tzv. rekognoskační cesty, kde se seznamujeme s prostředím nemocnic a personálem, domlouváme předvýběr pacientů a zjišťujeme, zda je na místě vše potřebné pro realizaci zákroků. Já jsem v roce 2017 absolvoval dvě takové cesty – do Senegalu a Libanonu. Nakonec bylo rozhodnuto, že v Senegalu působit nebudeme. Vybavení pro oční zákroky bylo z našeho pohledu nedostatečné, stejně jako technicko – logistické zázemí na místě. I kdybychom místní nemocnici pomohli dovybavit fakoemulsifikačním přístrojem a operačním mikroskopem, tak chybělo servisního zázemí, nebylo možné zajistit pravidelné dodávky spotřebního materiálu apod.
Proč je někde větší výskyt šedého zákalu?
V chudších zemích mají lidé obecně horší přístup k celkové zdravotní péči, horší životní prostředí, výživu, celkové životní a sociální podmínky. Nejsou dostupné potřebné technologie i technické zázemí, chybí lékaři i střední zdravotnický personál. Naopak v bohatších a rozvinutých zemích, ke kterým se řadí i Česká republika, je toto vše momentálně stále ještě dobře dostupné. Ročně se u nás udělá 80 až 100 tisíc operací šedého zákalu.
Kolik operací za den zvládnete v nemocnici v Bejrútu?
Tam si dáváme na operaci času víc, odoperuje zhruba 14 pacientů za den. Má to více důvodů – jde i o takové detaily, jako je operační židle. Ve VFN mám elektricky nastavitelnou židli, speciální operační stůl, mám snadno nastavitelný mikroskop, vše si zařídím podle potřeby rychle a sám během operace. V Bejrútu je jeden stůl pro všechny specializace, který úplně nevyhovuje oftalmologickému použití. Sedím při operaci na takové rezavé stoličce, kterou nelze pořádně ani snížit či zvýšit, musím operovat v mírném předklonu, pod stůl se mi nevejdou nohy rovně, hlava pacienta se nedá pořádně zafixovat apod. Pokud potřebuji v průběhu operace změnit nastavení je to akce na několik minut. Pro mě je ale nejdůležitější, že i tam máme k dispozici moderní oftalmologický přístroj a adekvátní instrumentárium. Ostatní se řeší postupně.
Vše výše uvedené by nešlo bez vaší kolegyně Renaty Altmannové. Předpokládám správně?
Určitě. My se známe s Renatou už přes 20 let a na operačním sále se potkáváme každý týden. Když jsem se odhodlal k tomu, že vyjedu, věděl jsem, že vedle sebe potřebuju někoho, na koho se můžu stoprocentně spolehnout a kdo přesně ví, co je třeba. Renata byla jasná volba a je navíc velmi organizačně schopná a umí situace řešit kreativně, což se v Libanonu ukázalo jako nezbytnost. Bez ní by to prostě nešlo.
Kdo byli v Libanonu vaši pacienti?
Ze začátku to byli syrští uprchlíci, později také sociálně slabší libanonští pacienti, kteří by si operaci nikdy nemohli dovolit. V roce 2019 byly v Libanonu skoro 2 miliony syrských uprchlíků, což je obrovská zátěž na místní zdravotnický systém. I proto se tam Medevac snažil pomoci. Následně Libanon prošel obrovskou ekonomickou a politickou krizí a zhruba 50 procent Libanonců nyní žije pod hranicí chudoby a na zdravotní péči nedosáhne snadno. Kdo nemá příbuzné nebo známé v zahraničí, kteří by ho podporovali, nemá se moc dobře.
Jaká je četnost takových misí?
My se snažíme vyjet na jednu až dvě mise za rok v trvání maximálně dvou týdnů. Třikrát se nám od roku 2019 stalo, že jsme museli misi odvolat. Jednou v důsledku politické krize – to byly velké pouliční protesty a barikády v celém Bejrútu, pak kvůli velkému výbuchu v bejrútském přístavu, a byl tu samozřejmě i covid. Ve všech případech byl hlavní problém s logistikou. Nepovedlo by se nám všechny pacienty dostat do nemocnice.
Utkvěl vám v paměti nějaký konkrétní příběh?
Na začátku misí jsme byli s pacienty v užším kontaktu, protože jsme si je sami vybírali a víc jsme znali jejich příběhy. Když přišli na sál, byli jsme s trochou nadsázky „staří známí“. Jeden téměř slepý pacient nám před zákrokem například vyprávěl, jak je rád, že lépe uvidí, protože běžně vozí na motorce skoro všechny příbuzné a dost mu to pomůže. Řada pacientů byla na sále neklidná, jeden dokonce během zákroku prohlásil, že nám to trvá moc dlouho a že odchází. Dokončit operaci tak bylo leckdy náročné. Utkvěl mi také jeden pacient, který nás uvítal na sále naprosto plynnou češtinou, protože v Čechách studoval. Další pacientka, která měla těžký oboustranný zákal a v podstatě neviděla, zase po celou dobu zákroku vděčně jásala a museli jsme ji zklidňovat. Operovali jsme i pacienty ve věku pod 30 let, což není obvyklé. U některých to bylo dáno životním stylem a výživou, jiní byli třeba dlouhodobě špatně kompenzovaní diabetici, u jiných byl šedý zákal součástí vrozených syndromů v důsledku příbuzenských sňatků ve venkovských oblastech.
Jaké máte další plány?
Další mise je naplánovaná na konec dubna 2023. Mám zároveň štěstí, že ve VFN pracuji na neurooftalmologické ambulanci, což je jedna z mých hlavních specializací. Je to v rámci očního lékařství velmi pestrý a specifický obor zahrnující mezioborovou spolupráci. Kromě katarakt se zabýváme neurooftalmologickou problematikou, nádory očnice, strabologií a podobně. Profesně si nemám na co stěžovat a rodina mě podporuje.
