Gynekolog Zdeněk Žižka jako úspěšný mořeplavec

Na Gynekologicko-porodnické klinice VFN pracuje v Centru fetální medicíny a ultrazvukové diagnostiky. Většinu dovolených ale MUDr. Zdeněk Žižka tráví s rodinou a přáteli na moři na plachetnici. Se svojí posádkou dokázal přistát v nejsevernější výspě Evropy. Jako první česká loď dopluli do souostroví Země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu, které spoluobjevil český rodák Julius Payer v roce 1873. Jak se k mořeplavectví dostal a jakým nástrahám již musel na svých plavbách čelit? MUDr. Zdeněk Žižka se s námi podělil o své zážitky.

Jak jste se k mořeplavectví dostal?

Bylo to ještě na sklonku komunismu, kdy jsem studoval na 1. lékařské fakultě. V rámci tělocviku jsme měli přípravu na kánoích. Každý týden jsme vyráželi na Vltavu ze smíchovské náplavky a jezdili jsme často do Českého Yacht Klubu v podolském přístavu, kde jsme obdivovali zakotvené kajutové lodě. A tenkrát nás napadlo, že by bylo fajn pořídit si malou loďku s kajutou a dostat se na moře. Tehdy to bylo ale obtížné. Přesto jsme si koupili nedostavěnou loď, dobudovali ji a začali vyrážet na tehdy povolená moře. V našem případě to bylo hlavně východní Německo, oblast Rujány a vnitřní německé vody. Tam jsme se začali s mořem seznamovat.

Kam jste se vydali po pádu komunismu?

Po revoluci už nebyl problém dostat se ven, a tak jsme začali vyrážet na delší plavby. Pluli jsme po Baltu, Severním moři a byli jsme také v Africe. Naše loď Habanera byla dřevěná a velmi jednoduchá. Měřila jen osm metrů na délku. S tou jsme vyplouvali až do roku 2008. Poslední plavba byla do Estonska a Lotyšska. Pak jsme přesedlali na novou ocelovou loď, kterou amatérsky postavil náš kamarád a člen naší posádky Pavel Elstner. Její jméno je Bagatela. S ní jsme konečně mohli zamířit na bájný sever.

Jaká místa na severu vás lákala?

Lákaly nás vysoké zeměpisné šířky. Pluli jsme kolem Skandinávie, kolem Nordkappu, nejsevernějšího výběžku Evropy, do Bílého moře do Ruska. Podařilo se nám obeplout Skandinávský poloostrov přes ruská jezera, navštívili jsme Solovecké ostrovy, první koncentrační tábor ve stalinském Rusku, a prozkoumali Bělomořsko-baltský kanál, postavený na kostech vězňů gulagů, kteří tam ve 30. letech dvacátého století tuto vodní cestu budovali. Další plavby vedly opět na sever. Vyrazili jsme na Špicberky, kam jsme dopluli jako první česká jachta. Navštívili jsme i místo, odkud startoval na Severní pól Amundsen se vzducholodí Norge a později Umberto Nobile s naším Františkem Běhounkem se vzducholodí Italia.

Jak to bylo s cestou na souostroví Země Františka Josefa?

Chtěli jsme překonat 80. stupeň severní šířky a souostroví Země Františka Josefa je prakticky celé nad toto rovnoběžkou. Jako první je objevil náš rodák Julius Payer z Teplic, který byl spoluvelitelem rakousko-uherské expedice společně s Carlem Weyprechtem. Na palubě bylo také několik Čechů. Na souostroví tenkrát dodriftovali uzavřeni v ledu, provedli výzkumné výpravy a pojmenovali tam spoustu ostrovů, zátok, mysů. Je tam třeba Teplická zátoka nebo Chomutovský mys. My jsme se tam poprvé vypravili v roce 2018, ale byli jsme neúspěšní. Chybělo nám jedno povolení od Rusů, které nám nějak uniklo. Pro tradiční ruskou byrokracii to byl nepřekonatelný problém, takže nás asi 200 mil před cílem vrátili. Bylo to velké zklamání. O rok později jsme byli už zkušenější, podařilo se nám získat všechna povolení a vyplout. Jako jediná zahraniční loď v roce 2019 jsme tam dopluli a přistáli u ruské polární stanice.

Cesta byla údajně dramatická, jak se vám plulo?

Sto mil po vyplutí z Murmansku se nám porouchal motor. Nevěděli jsme, jestli pokračovat dál jen na vítr a risknout plachtění mezi ledovými krami, nebo to vzdát. Byli jsme ale hodně motivovaní, a tak jsme to zkusili. Nebylo to jednoduché. Museli jsme manévrovat mezi krami v nestabilním větru. Někdy foukalo proti, jindy zase nefoukalo vůbec a stáli jsme na místě. Motor byl navíc náš jediný zdroj tepla, takže jsme trpěli zimou. Výhodou cesty na sever bylo ale stále dobře vychlazené pivo. Jen v závěru plavby, kdy jsme měli v lodi teplotu kolem nuly, už bylo trochu přechlazené.

S jakými dalšími nástrahami musíte při plavbě na sever počítat?

Může vás potkat ponorková nemoc. My jsme ale kupodivu docela tolerantní parta. Loď nemá automatické kormidlo, takže jsme se museli střídat při službách a stále kormidlovat. Nemohli jsme se pořádně zahřát ani si uvařit. Po přistání na kotvě na ostrově Hooker jsme pak pozorovali lední medvědy, kteří běhali kolem polární stanice, a spousty mrožů kolem lodi. Na břeh jsme si s sebou brali pušku, abychom mohli medvědy případně zastrašit. Nebezpečné byly také kry. Když do nějaké narazíte v plné rychlosti, poškodíte loď. Na severu je často mlha, my jsme neměli radar a museli jsme mezi ledovými krami doslova slalomovat.

Je vůbec možné dovolat se v případě nouze pomoci?

Měli jsme satelitní spojení, takže bychom byli schopni volat o záchranu, otázkou ale je, zda by ji někdo organizoval. V polární stanici jsou čtyři Rusové a na západě rozsáhlého souostroví je ruská vojenská posádka. Možná by nám pomohl někdo od nich. Těžko říct. Je to každopádně mimo dosah běžných helikoptér, které létají zachraňovat jachtaře na moři. Spoléhat na vnější záchranu v těchto šířkách je velice problematické.

Na jaká další místa máte v plánu ještě doplout?

Pro české jachtaře je ještě nezdolanou výzvou proplout severovýchodní průjezd, tedy z Ruska nebo Norska do Ameriky nad Sibiří přes Severní ledový oceán. Pokud se nám podaří zajistit všechna ruská povolení, bude příznivá politická situace a málo ledu, půjdeme do toho. Jinak nás láká Grónsko, Island nebo obeplutí hlavního ostrova Špicberků. Míst, kam lze plout, je opravdu hodně.