Naše zdravotní laborantka Jana Farkačová obsadila krásné 2. místo ve druhém ročníku projektu Anděl mezi zdravotníky. Ve finále, které se uskutečnilo 28. srpna v Městském divadle v Náchodě, se rozhodovalo mezi dvanácti zdravotníky nejrůznějších oborů. A Jana zabodovala. Své profesi se věnuje přes 50 let, z toho 31 let ve VFN. A nikdy o změně neuvažovala. Na práci zdravotní laborantky ji totiž baví úplně všechno.
Co říkáte na váš úspěch v projektu Anděl mezi zdravotníky?
Abych řekla pravdu, hodně mě to zaskočilo. Nominoval mě Výbor sekce zdravotních laborantů při České asociaci sester a za obrovský úspěch jsem považovala už postup do finále. Z tří set nominovaných komise vybrala jen dvanáct zdravotníků. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla skončit na druhém místě. Jsem za tento projekt ráda. Je totiž pro všechny zdravotnické kategorie – lékaře, sestry, ošetřovatelky a další. Naše profese je trochu upozaděná, jsme taková šedá eminence ve zdravotnictví. Přitom bez laboratoří by se nikdo neobešel.
Jak jste se k práci zdravotní laborantky dostala?
Moje sestra je také laborantka a náš tatínek doma vždy říkával, že nám to daly do vínku laboratorní sudičky. Od mala jsem neuvažovala o tom, že bych dělala něco jiného. Tatínek byl veterinář a jako malé děti jsme k němu chodily do ordinace a hrály si s mikroskopem v laboratoři. Má sestra je o šest let mladší a celou dobu také stojí za laboratorním stolem. A dokonce také ve VFN.
Co vás na vaší profesi nejvíc baví?
Baví mě úplně všechno. Po škole jsem pracovala v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích a do VFN jsem přešla v roce 1990. Začínala jsem tu tehdy na OKB ve FN 2 na poliklinice u doc. P. Šnajderky. Po tři čtvrtě roce jsem se stala vedoucí laborantkou. Když tady v roce 1999 vznikl Ústav lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky, přihlásila jsem se do konkurzu, uspěla jsem a začala pracovat jako vrchní laborantka tohoto ústavu, tehdy již pod vedením doc. Tomáše Zimy. Byla jsem také u zrodu odběrového centra, které jsme vybudovali na poliklinice. Několik let jsem pracovala i v kolegiu hlavní sestry VFN, jako poradkyně pro laboratorní obory v naší nemocnici. Všechno to jsou takové moje děti. I přesto, že jsem pracovala jako vrchní laborantka ústavu, sloužila jsem. Když dělá člověk nějaké rozhodnutí, neměl by ho dělat, jak se říká, od zeleného stolu, ale měl by znát realitu.
Před osmi lety jste odešla do důchodu, váš plný diář tomu ale vůbec neodpovídá. Co všechno ještě děláte?
Práce mě opravdu baví, nedovedu si představit, že bych odešla a nedělala nic. Jsem teď emeritní vrchní a mám dva zaměstnavatele – VFN, kde dělám svou laboratorní práci, a 1. lékařskou fakultu, kde pracuji jako výzkumný a vývojový pracovník. A nyní budu ještě učit laboratorní práce na zdravotní škole. Působím také ve výboru České asociace sester, sekce zdravotních laborantů, takže pořádáme celostátní odborné konference, s kolegyněmi jezdíme i na zahraniční cesty a díváme se, jaké laboratoře mají jinde v Evropě.
Psalo se o vás, že jste si z krve sama diagnostikovala nezhoubný nádor, je to pravda?
Ano. Na prevencích jsem měla opakovaně zvýšené dva parametry. Nezdálo se mi to, a tak jsem si zkontrolovala ještě další parametry, spojila jsem si, co s čím souvisí, a pak už to bylo jasné. Diagnostikovala jsem si nezhoubný nádor příštítných tělísek. Nic mi přitom nebylo, jen únava a laboratorní průkaz. Hned jsem volala panu profesorovi Krškovi na endokrinologii, udělal mi CT a z toho se to potvrdilo. A do měsíce jsem šla na operaci.
Jak si udržujete svou vitalitu a elán?
Především prací. A zároveň miluji život se vším, co přináší. To znamená včetně pozitiv i negativ. Kromě práce ráda čtu, mám dvě dcery a dvě vnoučata a cvičím. Ještě donedávna jsem dělala jógu. Od rána do večera jsem vytížená, a to mi zřejmě dodává energii.
