Fyzioterapie je nedílnou součástí péče o pacienty v kritickém stavu. Na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) 1. LF UK a VFN se fyzioterapeuti podílejí na léčbě pacientů již od prvních dnů jejich hospitalizace – často v situacích, kdy je každý pohyb pečlivě zvažovaným krokem. O tom, jak práce fyzioterapeuta na ARO vypadá, čím je specifická a jaký význam má pro pacienty, jsme si povídali s Martinou Andrews Roučkovou, fyzioterapeutkou KARIM VFN.
Jak se práce fyzioterapeuta na ARO liší od práce na standardním oddělení?
Liší se především tím, že naši pacienti vyžadují nejvyšší stupeň péče. Jedná se o kriticky nemocné pacienty, často na ventilační, oběhové nebo kombinované orgánové podpoře. Tomu odpovídá i celý přístup k terapii našich pacientů.
Co je na práci na KARIM ve VFN specifické?
Z pohledu fyzioterapie je specifické zejména to, že pacienti mají terapii dvakrát denně, sedm dní v týdnu, svátky nesvátky. Vždy samozřejmě po konzultaci s ošetřujícím lékařem a sestrou. Práce je výrazně týmová a vyžaduje úzkou spolupráci všech profesí, které se na péči o pacienta podílejí.
Jaký typ pacientů nejčastěji ošetřujete?
Velkou část tvoří pacienti s kritickým respiračním selháním. Velmi často se u nás léčí pacienti na mimotělním oběhu (ECMO), pacienti v pooperačních stavech, se sepsí různého původu, a bohužel se setkáváme také s pacienty po sebevražedných pokusech.
V jaké fázi léčby se fyzioterapeut dostává k pacientovi? Například už při umělé plicní ventilaci?
Ano. Řídíme se mezinárodními doporučeními, která podporují zahájení časné mobilizace během prvních 24–72 hodin od přijetí pacienta na oddělení. Umělá plicní ventilace ani mimotělní oběh nejsou samy o sobě kontraindikací k fyzioterapii – spíše naopak. Samozřejmě existují situace, kdy by terapie mohla pacienta ohrozit, a právě proto je klíčová úzká komunikace s lékaři, aby bylo možné u každého pacienta nastavit bezpečné hranice.
Co všechno se dá u nehybného pacienta ovlivnit fyzioterapií?
U pacienta v kritickém stavu, který je plně ventilovaný a sedovaný, se fyzioterapie zaměřuje především na podporu respirace, udržení kloubní pohyblivosti, svalové protažitelnosti a stimulaci tělesného schématu pomocí propriocepce. Společně s dalšími členy týmu provádíme také polohování pacientů, a to jak kvůli prevenci dekubitů, tak jako součást léčby konkrétního zdravotního stavu. Vše slouží jako důležitá příprava na následnou aktivní fázi terapie.
Jaká jsou největší rizika dlouhodobé imobility?
Když člověk dlouhodobě leží a nemůže se hýbat, tělo velmi rychle ztrácí sílu. U pacientů na ARO se často rozvíjí takzvaná ICU-acquired weakness – celková svalová slabost, která výrazně zpomaluje návrat k běžnému životu. Imobilita zároveň zvyšuje riziko plicních komplikací, klouby tuhnou a pacienti hůře vnímají své tělo i realitu kolem sebe. Úplně se tomu zabránit nedá, ale včasná fyzioterapie dokáže tyto dopady výrazně zmírnit.
Existují situace, kdy i malý pohyb znamená velký posun?
Tuto otázku vnímám hlavně z pohledu pacienta. Pro někoho může být obrovským pokrokem už to, že se dokáže poškrábat nebo sám napít. Jakýkoli návrat k pohybu z vlastní vůle a k větší soběstačnosti má pro naše pacienty obrovský význam.
Co považujete za úspěch u pacienta na ARO?
Takových příběhů je mnoho a jsou velmi silné. V posledních měsících si vybavuji pacienta, u kterého se nám v rámci respirační terapie podařilo přejít z řízené ventilace na spontánní dýchání. Měl tracheostomii a následně jsme mu mohli nasadit mluvící chlopeň. Po několika měsících hospitalizace byl znovu schopen mluvit – měl zpět svůj hlas. To považuji za obrovský úspěch, stejně jako první postavení na nohy a první kroky.
Co vás vedlo k tomu přibližovat vaši práci i prostřednictvím sociálních sítí?
S kolegyněmi jsme se rozhodly sdílet naši práci na Instagramu prostřednictvím profilu @fyzio_na_hrane, protože máme pocit, že velká část veřejnosti netuší, jak fyzioterapie na intenzivní péči skutečně vypadá. Zároveň to vnímáme jako edukační prostor pro studenty fyzioterapie, fyzioterapeuty i sestry, které práce na ARO zajímá. Chceme ukázat, že fyzioterapie je nedílnou a bezpečnou součástí multidisciplinární péče o kriticky nemocné pacienty, pokud respektuje jejich aktuální zdravotní stav.
