Pavel Jerman (* 1974) pracuje jako sanitář na 4. interní klinice už od roku 1998. Práci s lidmi má rád, dává mu celoživotní smysl, považuje ji za jistý druh karmajógy. Díky jeho introvertní a plaché povaze možná řada kolegů, se kterými pracuje léta, ani netuší, že ho už od raného mládí provází další láska a vášeň – fotografování.
Jak jste se k fotografování dostal?
V dětství jsem dostal pod stromeček foťák značky Corina. První pokusy jsem si nechával vyvolávat a asi ve třinácti jsem si pořídil vlastní fotokomoru. Tehdy jsem začal fotografování zkoušet doopravdy. Nikdo mě nevedl, nijak jsem se ve fotografii nevzdělával, byl to příjemný intuitivní způsob, jak spojit toulky přírodou nebo pražskými periferiemi se zachycením okamžiku, náhody, atmosféry.
Co vás baví fotografovat?
Jsem plachý, introvert, lidi většinou nefotím. Jen kamarády a známé, když mě poprosí. Třeba na svatbě nebo když si s fotografií hrajeme, vymýšlíme nějaké kompozice a příběhy. Nemám v povaze lidi sám oslovovat, nějak je stylizovat nebo to na nich chtít…
Nejradši chodím na dlouhé výpravy, a co mě zaujme, vyfotím. Zásadní je v mém životě voda – svojí dynamikou, hloubkou… Za snímkem musí vždycky být ještě nějaká rovina. Zklidnění. Umění by mělo přinést vjem a zážitek, jehož základem je klid. Ten by měl být podstatný i pro život. Kromě občasných provokací chci fotkami vzbuzovat hlavně poklid. Miluju pražské periferie, fotil jsem hodně kolem Strossmayerova náměstí, nádraží Praha-Bubny, v podstatě mám zmapované celé Holešovice.
Mění se v průběhu let váš přístup k tématům i samotné tvorbě?
Technicky jsem z klasiky – hodin v temné komoře – přešel na digitál. Samozřejmě z finančních důvodů, protože čas strávený vyvoláváním fotek byl vlastně skvělou psychoterapií a meditací. Ale zjistil jsem, že i digitál má své výhody. Co se týká témat – od snímků celků stále častěji zachycuji mikrosvěty. V přírodě i ve městě hledám detaily, které na snímku vytvoří úplně novou realitu. Stačí trocha fantazie a jiný úhel pohledu. Fotím, jen když mám pocit, že to má smysl, že mám co fotit. Netlačím to, někdy i půl roku nic nezachytím a nijak mě to nestresuje. Musím mít fotkou co říct.
Je pro vás focení únikem do samoty po práci mezi lidmi?
Práce mi v raném mládí nahradila rodinu, která u nás moc nefungovala, chodím do ní moc rád. Práce s lidmi, která má smysl, to je nejvíc. Je to druh karmajógy. Obdivuji kolegyně zdravotní sestry, s řadou mladých lékařů u nás na klinice jsme přátelé. Moc si toho vážím, že tady můžu pracovat. Asi 15 let jsem byl na JIP, ale jak šly roky, už jsem to nezvládal. Lidi si z vás vezmou hodně energie, vy ji dáváte, protože když se práce dělá dobře, jinak to ani nejde. A to je vyčerpávající, nelze takhle fungovat donekonečna. Proto, i z řady dalších důvodů, jsem potřeboval změnit prostředí, ale chtěl jsem zůstat na „své“ klinice. Takže jsem na endoskopiích, kde je to psychicky méně náročné a je mi tady moc dobře.
Co pro vás focení znamená?
Fotky jsou můj vnitřní svět, ve kterém se odráží všechno, na co myslím, co prožívám, co mi dělá radost. Jezdím pravidelně do Indie na jedno poutní místo, víru považuji v životě za nesmírně důležitou a možná se to odráží i ve fotkách… Mám problém ke snímkům přiřazovat názvy, nic nearanžuju, nic neupravuju, filtry téměř nepoužívám. Nechávám svoji tvorbu plynout, ukazuju situace a místa tak, jak jsou, jak jsem je sám viděl. Když osloví a potěší někoho dalšího, má to smysl.
Výstava je zpětná vazba, nakopne k chuti tvořit
Pavel Jerman začal prezentovat své snímky v devadesátých letech poměrně divoce: v čajovnách, na půdách jako správný pankáč… První oficiální výstavu uspořádal ve Faustově domě z inciativy bývalého přednosty 4. interní kliniky doc. Bartůňka. Velkou výstavu měl v Brně, v Horažďovicích v zámecké věži, v odsvěceném kostele u Slaného, v Kladně. Ve Fausťáku vystavuje opakovaně, v květnu se můžete s aktuální tvorbou Pavla Jermana a jeho kolegů lékařů ze 4. interní kliniky seznámit na jejich společné výstavě.
